* Ptáček a kočka

Za městem, tak kde nikdo nechodí. Kde nikdo nevenčí své psy, ale kde je večer stále ještě vidět světlo paneláků, tam žil jeden ptáček. Měl své hnízdo na ani velkém ani malém buku. Žil sám. Měl hnědo šedé peří a žlutý zobáček.
Když našel zrníčko, vždy třikrát poskočil doleva a třikrát doprava, zazpíval třikrát vysoké Cé a pak ještě třikrát poskočil na místě. Když letěl do svého domečku, třikrát ho obletěl z jedné strany a třikrát z druhé. Vždy to dělal, už od malého písklete. A dělají to tak i všichni ostatní ptáčkové, co jich na světě je.
Jednou si tak letěl nad loukou u jejího okraje, které lemovalo vysoké křoví. Jak tak poletoval, všiml si makovice, která tam jen tak ležela. Hned se zaradoval: "Bude dobrá večeře!"
Slétl k makovici a udělal dva skoky doleva. To ale nevěděl, že ho z hustého křoví pozoruje kočka, která se tam zatoulala z města. Poskočil podruhé a kočka se plíživě přiblížila. Poskočil potřetí a kočka také udělala krok k němu. Ptáček, zaujat do svého rituálu, si však kočky vůbec nevšiml.
Udělal tři skoky doprava. Nadechl se, že zazpívá třikrát vysoké Cé, když v tom si kočky všiml.
"Co teď? Musím svůj rituál dokončit, prostě musím. Ale když budu pokračovat, kočka mě zakousne. "
Smýkali se mu myšlenky hlavou. A zazpíval první vysoké Cé.
Kočka jen přihlížela a mlsně se olizovala. V tom ptáček zazpíval druhé vysoké Cé, hned po tom třetí.
"Tak a je to tady, tři skoky a jsem sežranej. Co když to neudělám? Co když ulítnu? Ale já nemůžu. Musím ještě třikrát vyskočit. Něco mě nutí a já s tím neumím bojovat..." Snažil se boj se svou myslí ptáček vyhrát, ale marně. Třikrát poskočil. Kočka skočila a ptáčka zakousla.