První záchvěv stihomamu * Lucie – srpen 2001
Kdy to všechno
začalo? Je možné vypátrat první epizodu, první záchvěv posunuté reality? Znamení osudu? Existuje vůbec pro to, co mně potkalo, nějaká startovací čára?
Když se v myšlenkách pustím na cestu časem a navštívím svoji minulost, vidím
sama sebe jako dospívající holku. Netvrdím, že je to přesně tenhle okamžik,
připouštím však, že tehdy se běžná realita dost ošklivě zavlnila:
Šlapala jsem do
strmého kopce lesní cestou. Měla jsem to k babičce asi dva kilometry. Bylo
mi kolem patnácti let a v kapse mě hřála krabička s trávou a fajfkou.
Už dříve jsem si párkrát zahulila a tohle mi zůstalo. Tráva na pár prdů a fajfka.
Měla jsem na ni hroznou chuť. Chtělo se mi vypnout mozek a jen se smát. Zatím
to tak vždy zafungovalo. Přišla jsem si dospělá a velká. Nechtěla jsem už být
dítě. Sedla jsem si na pařez a nacpala fajfku. Párkrát potáhla a rozkašlala se.
"Ta kope," rozesmála jsem se.
Dala jsem si jen pár prdů a chvilku poseděla na pařezu. Věděla jsem, že těžko
někoho potkám. Touhle cestou nikdo nechodí. Byla až moc do kopce a do vesnice
se dalo dojít kratší a příjemnější cestou. Já tam ale vlastně ani moc rychle dojít
nechtěla. Nespěchala jsem.
Ještě chvíli jsem seděla a čekala na ten příjemný pocit jemného uvolnění.
Když se dostavil, vstala jsem z pařezu a pokračovala v cestě. Poslouchala
šumění stromů a zpěv ptáků. Šla jsem velice pomalu a krok po kroku zdolávala
ten velký kopec. Nejprve mi bylo dobře. Nemyslela jsem na vůbec na nic. Hlava
byla čistá.
Pak mě z mé pohody
vytrhl nepříjemný zvuk. Byl to drozd nebo někdo podobný. Začal velice
intenzivně a nahlas zpívat. Znělo to jako příklepové kladivo. Neuvěřitelně mě
to rušilo. Bylo to hrozně zvláštní, jakoby mistr zvuku na mixážním pultu
ovládáním hlasitosti ztlumil všechny okolní zvuky a zpěv tohohle ptáka naopak zesílil
do nepříjemných výšek.
Hrozně moc jsem chtěla, ať toho ten pták nechá, ale řekněte drozdovi, aby přestal
zpívat. Do jeho koncertu, který měl být jen pro mě, se náhle přidalo šumění stromů,
které jsem před tím nevnímala. Mistr zvuku otočil dalším knoflíkem. Postupně však
přestávalo být jen jemným švitořením. Začalo to znít, jako když nastupuje
divoká bouřka. Drásalo mi to nervy. Snažila jsem se sama sebe uklidnit, vždyť je to jen zvuk, nic mi neudělá.Pak se ale z lesa začal ozývat dětský pláč novorozeněte. Tady v lese?
Bylo to nelogické. Kdo by šel zrovna tudy s miminkem? Všude strmý kopec a hustý les kolem
lesní cesty. Jenže i tohle ještě neměl být konec. Šumění stromů zase pomalu utichalo, zklidnilo se. A začalo znít jako lidské hlasy. Jako bych byla na rušné silnici. Hlasům však
nebylo rozumět, jen občas nějaké to slovo znělo povědomě. Hlasy zněly velice
naštvaně, odsuzující. Žalující. Bála jsem se. Srdce mi tlouklo jako splašené. Měla jsem ohromnou žízeň a trochu
se mi zvedal žaludek. Hlava se mi motala, cítila jsem závrať a nejisté nohy. Utíkala jsem do toho nekonečného kopce v mírné panice a bála se naslouchat
lesu. Celá uřícená jsem se doplahočila k babičce. Nebyla doma.
Byl rok 2001 a já ještě neměla mobilní telefon. Babička nevěděla, že přijdu. Že
se ji chystám navštívit. Naštěstí jsem měla klíče. Vlezla jsem si k ní do
postele a všechno zaspala.
O trávě jsem toho mnoho nevěděla. Myslela jsem si, že se po ní lidi prostě
smějí. O tom, že jsem měla špatný trip, jsem se dozvěděla až v dospělosti.
Nemůžu říci, že přesně
tohle je ten okamžik, kdy to všechno začalo.
Nemůžu být soudcem a říci, že to tráva to všechno zavinila. Musím ale upřímně
říci, že ty hlasy v lese, ty nepříjemné zvuky, ty mi byly hodně povědomé,
když v plné začalo to, o čem vám chci vyprávět.