* Proč mají být knihy seřazeny podle žánru

V jednom obývacím pokoji, bydlela spousta knih. Patřily vousatému klukovi, švihlé holce a klukovi, který na všechno říkal jenom jo a ne.

Všechny knížky seděly pěkně v řadách a povídaly si spolu. Nejupovídanější byly dětské knihy. Byl tam Malý princ, Zahrada s Kocourem, Fimfárum, Kde žijí divočiny a spousta dalších. Ty, které jsem vyjmenovala, si však nejvíce vyprávěly.
Jednou si ta holka vypůjčila knihu od Stephena Kinga TO z poličky hororů a četla si v ní. Když ji dočetla, nevrátila ji však na své místo. To ona dělá často, že dává knihy tam, kde je volno a ne odkud si je vzala.
Dětské knížky z toho byly paf. Nová knížka. To bude paráda, pomyslely si. Dozvíme se něco nového a nebude nuda.
Kniha O Zahradě hned spustila. "Kingu, jsi doma?"
Ale kniha TO mlčela. Malý princ využil dlouhého ticha a spustil. 
"Ochočíme si tě"
Kniha TO se jen lehce otevřela a hned zase zavřela. 
Tam, kde žijí divočiny, už to nemohly vydržet a zeptaly se.
"Ty neumíš mluvit?"

TO, se zase trochu otevřela a pak klidným hlasem začala.
"Budeme si spolu hrát!"
"Jupí!" Jančily dětské knihy.
"Nejprve vás poliju bezovou sodovkou, pak vám budu trhat stránku po stránce a nakonec vám zlomím hřbet!"
Dětské knihy ani nedutaly, jen se chvěly a držely se pevně zavřené.
"Počmárám vám stránky a vytrhnu záložky! Jen pojďte blíž!"
"AAAA!" Křičí a třesou se strachy dětské knížky.
Pak ale přijde kluk, sprdne holku a dá knížku zpátky na své místo k ostatním Kingovým knihám.
Ale tyhle dětské knížky v tomhle pokoji už nikdy nebyly stejné jako dřív.