Předmluva * Dušan
Lucinčino duševní peklo trvalo dlouho. Neúměrně dlouho. Mohl to být rok, možná trochu déle, já spíše doufám, že to bylo méně. To poslední, na co člověk v tu chvíli myslí, je počítání dnů. Naštěstí to skončilo jejím vykoupením... dobrovolnou hospitalizací v psychiatrické nemocnici.
Často si kladu otázku, jak je možné, že to trvalo tak dlouho?
Mám z toho opravdu výčitky. Copak jsem to neviděl? Copak jsem byl tak slepý, zahleděný do sebe?
A proč jsem to sakra neukončil proti její vůli já sám, když jsem konečně otevřel oči a připustil si, že to, co se s ní děje, není normální?
Možná je to tím, že paranoidní schizofrenie je nemoc zákeřná. Podlá. A ráda na sebe bere masku. Přetvářku. Schovává se za opatrnost, zlobu. Skrývá se za emoce. Zakrývá oči ... jak nemocnému, tak těm, co jsou úplně nejblíže.
Začíná to totiž pomalu a hrozně nenápadně. Těžko rozpoznatelně.
Obzvláště u lidí, kteří se liší, kteří svět vnímají trochu jinak než většina lidí.
Já i Lucie žijeme celý život ve svých fantaziích, možná proto si tak moc rozumíme. Věříme v jiné světy, v jiné Vesmíry. Divné věci nám nepřipadají až tak divné, jak by nám asi připadat měly. Uznávám, že já sám jsem v tomto směru úplný mimoň.
Jeden z mých nejoblíbenějších spisovatelů je Philip K. Dick. Kdo zná jeho knihy, asi hned ví. Komu jeho jméno nic neříká, možná postačí citace z Wikipedie:
"V jeho tvorbě se často opakují témata rozdvojené osobnosti, totalitních režimů, nejednotné reality, postav závislých na různých drogách, a také otázka, co je to lidství."
Vlastně mi náš příběh tak trochu připomíná povídku, napsanou jeho rukou ;-)
Neříká se mi to snadno, ale možná jsem opravu už moc otupělý světem knih, pokřivený myšlenkami všech těch píšících géniů a pošuků. Možná i mé vnímání možné reality je posunuto do nebezpečných červených míst ukazatele nenormálnosti.
Ale jak jsem upozornil již výše, paranoidní schizofrenie je nemoc zákeřná a příznaky Lucinčiny nemoci byly pomalé a vleklé. Nenápadné. Pomyslný začátek nemoci se ničím nelišil od běžných hovorů, které spolu vedeme už od počátku našeho vztahu.
"Co když jsme jen Simíci ve hře a někdo naše životy hraje stejně tak, jako se hraje počítačová hra?"
"Co když existuje alternativní vesmír a v tom vesmíru nejsme úplně stejní jako zde, co všechno by dokázaly drobné odchylky? Jací bychom pak byli?"
Náš svět je plný otázek, bohatých myšlenek a hraní si na "co když". Když s Lucii společně hledáme začátek vypuknutí nemoci, vždy se shodneme na jednom období. Začalo to tam, kde bylo normální být celý den pod dohledem a pod tlakem. Kde firemní korespondence byla hlídaná, a v počítačích byly nainstalované programy, které kontrolovali, zda se zaměstnanci opravdu věnují své práci. Na chodbách byly kamery.
Už nikdy se nedozvíme, zda to byla skutečnost, nebo jen klam. Vlastně na tom až tak moc nezáleží.
Začalo to naprosto uvěřitelnými okolnostmi. Možná trochu na hraně, ale vždyť se to přeci děje všude okolo, kde kdo o tom mluví. Píše se o tom. Nikomu to nepřijde až tak zvláštní. Náš svět přeci spěje ke kontrole ... a první, kdo uvěří vizím paranoidního člověka, je jeho nejbližší. Uvěří alespoň na začátku. A když ta mlha iluze náhle zmizí, už se v tom oba topí až po krk.
O tom bude tato naše společná kniha. O svědectví z nemoci. Z mlhy.
O té tenké hranici možného a nemožného.
Čtěte ji prosím bez předsudků, s otevřeností. Protože s největší pravděpodobností něco podobného prožívá i někdo z vašeho okolí. Možná ten člověk právě sedí ve vedlejší místnosti a v jeho mysli se odehrává pravé, duši ničící, peklo ... Třeba vám náš příběh pomůže uvědomit si pár věcí, poupravit pohled a názor na duševní nemoc.
Děkujeme, že jste tu s námi!