* Pokojovky

Starý šedivý pán celý život dělal psychoterapie lidem a pomáhal jim najít sebe samy. Třicet let se staral o lidské duše a tak trochu zapomínal sám na sebe. Pro samou práci si nikdy nepořídil rodinu a tak teď ve stáří zůstal docela sám. Klienti na něj zapomněli a stejně si od nich vždycky držel osobní dištanc a tak se už léta nestalo, že by u něj doma někdo zazvonil. Místnost s gaučem, knihami a květinami mu ale zůstala.
Co tak po večer dělat, když není s kým dát řeč a člověku je smutno?
Starý psycholog dlouho hrával karetní hru Pasiáns, ale i ta ho v časech důchodových přestala bavit.
Jednou, když zaléval svoje květiny, všiml si jak je jedna dočista zvadlá a uschlá.
"Copak vás trápí, sedmikrásko?" Řekl stařec sice nahlas, ale jen sám pro sebe.
"Popravdě nevím kde začíst."
Promluvila sedmikráska a se staříkem to málem seklo.
Když se trochu vzpamatoval, chtěl se jít napít vody, ale v cestě do kuchyně mu zabránil jemný hlásek.
"Zajímá vás to?"
Psycholog důchodce vzal květináč se sedmikráskou do ruky a přikývl, jako že zajímá.
"Víte, já vlastně ani nevím jak to říct. Přijdu si hrozně ošklivá, ostatní květiny se se mnou moc nebaví. Všichni si chtějí povídat jen s růží. Nechápu to. Na všechny je protivná a ostatní se jí vnucují. Taky umím mít pichlavé poznámky, ale něco ve mně mi nedovolí říct je nahlas."
Stařec se položil květináč na gauč a posadil se do křesla, kam zabořil své staré a bolavé tělo.
"Proč si myslíte, že se s vámi nikdo nechce bavit?"
"Já nevím, asi proto, že nejsem tak krásná jako růže."
"Jste přece velice krásná, ale je vás špatně slyšet. Růže si každý hned všimne, protože se drží vzpřímeně a nemá o sobě pochybnosti. Vy stále opakujete, že si nejste jistá a to ostatní vycítí. Narovnejte se, zaliji vás,ať máte energii."
Konvičkou nalil trošku vody sedmikrásce na kořínky a ta se hned vzpřímila.
"No vidíte, jak vám to jde. A teď ještě nahlas proneste: jsem krásná."
"jsem krásná..." zašpitala sedmikráska nejistě.
"Co říkáte? Neslyším vás! Napíná uši psycholog a dělá, že neslyší.
"Jsem krásná!" Zakřičí sedmikráska, až se sama sebe lekne.
"Tak se mi líbíte. Budete si to teď říkat každý den, domluveno?"
"Děkuji mnohokrát, budu!"
"Co tady hulákáte?" Zaznělo z police sukulentů.
"Kdo to řekl?" Zbystřil starý pán.
"To jsem řekl já, kaktus. Řvete tady a nikdo na vás není zvědavý.
Starý psycholog vzal sedmikrásku do dlaní.
"S dovolením krásná sedmikrásko, odnesu vás na vaše místo, myslím, že tu mám dalšího klienta"
Na místo kde byla položená sedmikráska teď stařík postavil nevrlý kaktus, ruce se mu třásli, jako obvykle.
"Jak se máte, pane Kaktusy?"
"Jde to." řekl kaktus velice lhostejně.
"To rád slyším a co ostatní květiny? Vycházíte spolu dobře?
"Ostatní květiny mě nezajímají."
"Ale to je velice zvláštní a proč?"
"Já jsem kaktus, mě jen tak něco nerozhází a raději si sám pro sebe přemýšlím než se bavit s ostatními."
"A o čem tak přemýšlíte?"
"To je různé, nejčastěji o tom, proč tady vlastně jsem, jako proč rostu a tak."
"A vy to nevíte?"
"No nevím, kdybych to věděl, tak o tom asi nepřemýšlím." Měl pichlavou poznámku kaktus.
"Každý máme na světe své místo. Vy například, jste tu pro to, abyste mi připomínal moje dětství. Už od malička jsem pěstoval kaktusy. Líbilo se mi na nich, jaký jsou to tvrďáci. Nikdo se jich nesmí ani dotknou a bez vody vydrží neuvěřitelně dlouho, ale stačí trocha lásky a péče a oni se vám odmění, tím že nádherně vykvetou."
"To jsem nevěděl, že si to myslíte. Myslel, jsem si, že mě tu máte jen tak náhodou"
"Ale kde že, nikdo tu nejste náhodou a nikdo nejste nedůležitý, alespoň pro mě ne."
"A to nevadí, že jsem teď váš klient? Není to střet zájmů?"
"Vždyť tu bydlíte a víte o mně první i to poslední. Jaké jsem si dnes vzal prádlo a co jsem měl k snídani. Známe se takovou dobu a já o vás nic nevím, kdež to vy o mně úplně všechno. Je to takový paradox. Dříve to s klienty bylo přesně naopak."
Ostatní květiny se začali překřikovat, že jim nebylo rozumět.
"Všichni se uklidníme, já si teď uvařím čaj a myslím, že dnes budu mít hodně práce. Jen pěkně jeden po druhém, času máme dost."