Neporazitelná? * Lucie – srpen 2016

07.01.2020

Je to už půl roku, od doby, co jsem odešla z práce. Myslela jsem si, že když odejdu, všechno se konečně změní. Uvolní se ten neustálý tlak, přestanou nenávistné reakce a pomluvy. Že budu mít konečně klid.
Jenže ono se nezměnilo vůbec nic!

Sice už mě nepomlouvají kolegové, ale začali mě pomlouvat sousedé a rodina.Každý o mně mluví. Každý ví, co dělám i co nedělám a komentuje to dost nevybíravým způsobem. Přestala jsem běhat. Ale všem to evidentně vadí. Prý jsem líná. Prý se dobře nestarám o rodinu. Prý už nejsem tak hezká jako dříve.

Prý, prý. Oni říkali. Nedokážu to už dál snášet. Každý mě hned upozorní na každou moji sebemenší chybu, i kdyby jen tím jejich zatraceným odkašláním si. Je to všude a nelze před tím utéct. Kontrola a posměšky. Slyším ty jejich komentáře na každém kroku. Ve frontě v obchodě. Na chodbě u bytu.Doma to není o nic lepší. 

Království se nám hroutí od základu. Dušan proti mně pořád něco má, každou chvíli mi dává najevo, jak je se mnou nespokojený, jak jsem hrozná. Když se mi něco nepovede, jen si polohlasně povzdechne a ušklíbne se. Když sedím u počítače, teatrálně jde vysávat, nebo prát. Nebo žehlit, aby mi ukázal, jak je dokonalý a já, jaká jsem nicka.
Pořád mi předhazuje, že jsem přestala běhat, že nemám žádný koníček. Že nic nedělám. Neustále se hádáme, štěkáme na sebe. Schválně se dívá na filmy o špatných matkách, aby mi tím naznačil, jak jsem nemožná. Když mu to vytknu, vyjede na mě, co to zase melu, že je to přeci jen normální film a nařkne mě z touhy po hádce.

A já se přitom tak snažím. Jsem na pokraji svých sil z toho, jak se snažím mít všechno v pořádku. Být pro všechny dokonalá. Vyčerpává mě, jak snažím nedat na sobě nic znát. Aby nevěděli, že vím. Hrozně moc mě to vysiluje, ta přetvářka, ta hra na to, že se nic neděje, že všechny ty divný věci se nedějí. Chápu, že nesmím dát nic najevo, vím, že je to součást hry, ale v noci kvůli tomu nespím a odpoledne pak odpadnu celá vyčerpaná a neschopná cokoliv dělat. Jen tupě zírám do stropu a z očí mi tečou slzy ...

 ← Zpět na obsah

© 2018 Lucie Potůčková, Třebíč
Vytvořeno službou Webnode Cookies
Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky