Neporazitelná * Lucie - prosinec 2015
V práci mi
to šlo samo. Ani vlastně nevím jak. Řešila jsem dost složité problémy lehkostí
počítání malé násobilky. Automaticky. Do každého úkolu jsem se zakousla jako
žralok a nepřestala o něm přemýšlet, dokud jsem nenalezla řešení. Hledala jsem
si ty správné informace, dokud jsem problém nevyřešila. Trávila jsem
v práci hodně času, nosila jsem si ji i domů, ale zvládala jsem i koníčky
a rodinu. Na šestou ranní jsem běžela přes celé město do práce, nebo do ní jela
na koloběžce. Krátká a rychlá sprcha v šatně. K snídani dvě koblihy a
kafe. A s elánem do pracovního procesu. Vůbec mi to nebralo energii. Spíše
naopak. Dobíjelo mě to. Cítila jsem se, jakoby mi nekonečná energie tekla žilami.
Ohromné přívaly nadšení, které se braly kdoví odkud.
Vždy jsem chtěla být dokonalá a teď jsem to měla na dosah ruky.
Po práci jsem se stejnou trasou vracela domů. Takový dvoufázový trénink. Hlavu
plnou myšlenek a plánů.
Kluci už byli většinou doma. Osprchovala jsem se a s radostí uvařila večeři a
oběd na druhý den. Syn chodil ještě do školky, tak nebyly žádné zvláštní povinnosti.
Jen jsme mastili deskovky nebo si kluci hráli a já mohla ladit věci do práce. O
víkendech kolo, nebo někam pod stan. Konečně jsem věděla, co chci a jak toho
můžu dosáhnout. Mateřská mi skončila a já se konečně mohla věnovat i svým snům
a plánům. Konečně jsem měla čas i sama na sebe a v hlavě jsem si rýsovala,
co všechno bych ráda stihla a co všechno chci dokázat.
S Dušanem jsme si dělali legraci z toho, že jsme jako z mé oblíbené knižní
pohádky "Pan Tužka a slečna Pastelka o psu Gumovi nemluvě" jen
s tím rozdílem, že u nás je to obráceně. Můj život byl přesně a rovně
nalajnovaný, uspořádaný. S jasnými prioritami a úkoly. Ten jeho se mi zdál
tak nějak chaoticky nakreslený, jakoby si jej se synem malovali společně prstem
a pastelkami. Dvě malé děti. Dodnes se musím usmívat, když slyším písničku od
Tatabojs - Tomášovi:
"mám
svůj svět
ty máš svůj
můj nakresli svůj narýsuj
pak máme ještě jeden
a v tom se spolu vždycky sejdem"
Milovala jsem
svůj život a svoje dva kluky. Neměla jsem kolem sebe moc kamarádů, s nikým
jsem se nestýkala. Ani v práci, ani jinde. Stačila mi ta naše malá smečka.
Naše království. Princ, Královna a Král. To jsme byli my. Bylo to dokonalé a svět
patřil nám.
Jenže mně to nestačilo. Já vždycky chtěla ještě o trochu víc. Mít to dokonalejší
a perfektnější. Chtěla jsem všechno!
Makala jsem na sobě. Četla jednu rozvojovou knihu za druhou. Sportovala jsem a věnovala
se mnohým koníčkům. Měla jsem velkou touhu a ambice. Vybudovat skutečný a velký
hrad.
Bolestně jsem toužila po tom, aby mě všichni měli rádi. Aby mě obdivovali. Chtěla
jsem být středem pozornosti.
Měla jsem ambice zachránit svět, a tak jsem, mimo jiné, přestala jíst maso.
Dušan se ke mně hned přidal, ale syn naše nové snažení hrdě bojkotoval. Tak
jsem vždy vařila jídla dvoje. Pro nás a pro něj.
S tím, že jsem přestala jíst maso, jsem do našeho jídelníčku přidala hodně zeleniny,
jen můj zvyk, dát si k snídani dvě koblihy, mi zůstal. Stal se ze mě
koblihový vegetarián.
...
Byla zima.
Pravidelně jsem si obouvala
běžecké boty a vyrážela se ven proběhnout do čerstvého sněhu. Sníh pode mnou
praskal a já se cítila tak lehká. Jako pírko. Vzduch štípal do nosu a mráz se
rozpouštěl na rozpálené tváři. Naprostá magie. Všechno bylo zářivě bílé a
svěží. I já se tak cítila. Jako nějaká superhrdinka. Supermáma. Supermanželka.
Jen ten vlající rudý plášť mi chyběl.
Blížil se silvestr a já měla plno plánů.
Tohle bude perfektní rok, rozhodla jsem se a nehodlala ve svých nárocích
ustoupit.
To jsem však
ještě netušila, že mě v příštím roce čeká nejhorší období mého života.
Očistec. Peklo ...