Neporazitelná? * Dušan - prosinec 2015

Miluji naší malou rodinu. Syna. Lucii.
Jsou pro mě vším. Rodinou, láskou, nejlepšími kamarády. Držíme při sobě, semknutí a trochu stranou všech ...
Svojí ženu obdivuji. Jsme spolu již spousty let a mě nepřestává fascinovat její energie. Její proměny. Neustále se vyvíjí.
V dospívání často měnila účes a jeho barvu, v dospělosti mění zájmy a koníčky. Není snad nic, co by nechtěla zkusit. Od všeho trochu ochutnat, jestli snad tohle není příchuť, která je přesně pro ni. Do všeho se pouští až s maniakální posedlostí. Bezhlavě. Když se pro něco rozhodne, něco jí začne bavit, pustí se do toho bez zábran, plným srdcem a otevřenou myslí. Dost mě tím inspiruje. Nespočetně krát mě nakazila svým nadšením a touhou změnit svůj život. Byť jen trochu pozměnit zaběhnutý koloběh života. Nedokáže sedět na jednom místě a nečinně koukat do zdi. Je neustále v pohybu.

Svým způsobem mě ta její bezhlavost, se kterou se pouští do nových a nových věcí, děsí, přesto mě fascinuje. Často bych chtěl být v některých věcech jako ona. Spontánní a bezstarostný. Jenže já jsem člověk milující řád, pravidelnost a různé seznamy. Rád o věcech dlouho přemýšlím, zjišťuji si podrobnosti. Asi jsem občas až přehnaně opatrný. Dokonale se doplňujeme. Ona svojí energií pohání mojí nerozhodnost a moje nerozhodnost utlumuje její zběsilou energii do rozumných mezí, chránící nás před průšvihem :-) 

Co mě možná začíná děsit o něco více, než je ta její bezhlavost, je její relativně nová cílevědomost. Touha po dokonalosti, touha být nejlepší.
S její novou prací se hodně změnilo. Pořád mluví o tom, jak na sobě musí zapracovat, jak musí všem dokázat, že si své místo zaslouží. Dokázat svému šéfovi, že neudělal chybu v tom, že jí přijal. 

Každému běžnému člověku by změna zaměstnání stačila. Sebrala by mu většinu energie. Ne však mojí Lucii. Změna ji naopak do žil vlila energii novou.

Každé ráno s nespokojeností komentuje číslo na osobní váze a začíná na sobě makat i tělesně. Běhat skoro každý den, do práce jezdit přes celé město na koloběžce, nebo to pojme jako běžecký trénink. Nezastaví se. A po večerech dodělává věci do práce, aby vše měla včas a dokonale připravené.
Nechápu, kde se to v ní bere. Já bych byl už dávno vyhořelý, zničený. Jí však neviditelná síla tlačí dopředu.

Přestala jíst maso. A začala chodit spát později než já. Prý ještě něco musí udělat, něco dočíst. Ještě musí pod rouškou tmy oběhnout pár koleček na oválu. Trochu mě ta její umanutost vyvádí z míry. Přesvědčuji ji, ať neblbne, že musí taky někdy odpočívat. Že už to přehání, že musí zvolnit. V práci se jí ale daří, fit je více než za celou dobu, co jí znám a hlavně vypadá spokojená a šťastná.

Jen občas si postěžuje, že jí kolegové nemají rádi. Stále častěji se zmiňuje o nejasných pomluvách a divných řečech. O svém šéfovi mluví jako o člověku, který je posedlý kontrolou, ale i zde si myslím, že dost přehání. Bojí se neúspěchu a bojí se toho, že by na ni byl zlý, kdyby vše nebylo tak, jak má být. O to více pak Lucie dlouho do noci ladí své pracovní úkoly.
Když má někdo k její práci nějakou připomínku, nějaké doplnění, dotkne se jí tím na citlivém místě. Její domnělé nedokonalosti.

Když zjistila, že všechny pracovní emaily všech zaměstnanců chodí i jejímu šéfovi, dost znejistěla.
Nenapsala něco špatně?
Nenapsala v emailu chybu?
Pravopis ji trápí po celý život. Je dyslektik a byť jí psaní myšlenek nedělá problémy, s pravopisem je to už trochu jiné. Se svojí příslovečnou umanutostí si začíná pomoci Googlu a kontroly pravopisu ve Wordu kontrolovat vše, co má napsat. Trápí se tím, co si o ni ostatní pomyslí, co když v jejím emailu najdou hrubku? Snažím se jí uklidnit, že na tom nezáleží, že to zase přehání a že to opět žene až do absurdna, ale moc to nepomáhá. Světlo v obýváku svítí ještě dlouho do noci, když já už dávno spím.

Často před spaním myslím na dobu před jejím novým zaměstnáním. Na naše noční hovory. Dost často si říkám, zda ji ještě přitahuji, zda jsem pro ni ještě ten pravý. Jsem dostatečně dokonalý v její touze po dokonalosti?

Nechávám se její energií a umanutostí inspirovat a začínám také běhat. To abych shodil to své pivní bříško. Abych se jí pořád líbil. 
Stejně jako ona přestávám jíst maso. Přesto ale i nadále chodíme spát každý v jinou dobu. Občas si říkám, jestli vůbec šla spát, když na jejím místě v posteli vidím ráno jen stočenou kočku.

 ← Zpět na obsah