* Matematická pohádka

V jednom sešitě matematiky bylo rušno. Jednička zrovna předváděla, svoji jedinečnost. Práskala kolem sebe jako bič a chvástala se, že je první a výborná. Nule to bylo líto, závistivě se koukala na jedničku a chtěla být jako ona. Taky tak štíhlá a jedinečná. Jenže to byla jen nula, kulatá, prostě nic.
Říkala si sama pro sebe: "Kdybych se tak mohla stát jedničkou, to by bylo něco. Jenže, když se s někým začnu dělit, je z toho jen další nula."
Dvojku už manýry jedničky začali nudit a tak ji okřikla. "Hej! Jedničko. Trochu se uklidni, nejsi tu sama."
Ta se ale nedala jen tak vyvést z míry. "Sama tu sice nejsem, ale v řadě stojím vždy první, tak si vlez za mě a nech mě na pokoji."
Na to dvojka nemoha nic říct, protože vždy stála druhá za jedničkou.
Jednička předváděla stojky a otočky, až všem přecházel zrak. Jen nuly si nikdo nevšímal a tak šla o stránku dál do oddělení geometrie. Tam potkala přímku, která si hned všimla, že nula není ve své kůži.
"Co se děje, ty nulo?"
"Nikdo si mě nevšímá, chtěla bych být někdo jiný."
"A je ti jedno kdo?"
"Asi jo"
"Tak si mě uvaž kolem pasu a pořádně utáhni."
Nula se hned rozzářila a udělala, co jí přímka poradila. V pase byla štíhlá jako proutek, ale protože to byla nula, na obou koncích přetékala do dvou kruhů.
"No ty bláho, já jsem osmička. Já jsem vážně osm!" radovala se nula a běžela se ukázat vedle.
Všichni hned odvrátili zrak od jedničky a běželi se podívat na novou nulu.
Ta si pozornosti náležitě užívala. Koulela se a lehala si na bok, jako že je nekonečno. A všem vytřela zrak.
Jednička stála smutná v koutě a toho si hned nula všimla.
"Tak co jedničko? A co jsi teď? Já když chci, jsem nekonečno a to je víc než být první!" Posmívala se nula jedničce. Příčka už měla dost vychloubání a předvádění nuly a tak se rozvázala. Nule hned naběhlo břicho zpátky, celá se zakulatila a nakynula.
"Proč jsi to udělala? Teď je ze mě zase nula."
"Nezlob se na mě, ale ty jsi byla nula i se mnou kolem pasu."