Předmluva * Lucie
Tato naše společná virtuální kniha
vznikla jako shrnutí vzpomínek na moji první ataku nemoci. Možná se vám bude zdát mé uvažování místy
až naivně hloupé, nepochopitelné, možná až masochistické kruté a opravdu divné, ale měli byste o mně vědět jednu základní věc.
Nikdy před tím jsem se s paranoidní schizofrenií nesetkala. Tato dvě slova mi byla naprosto cizí. Pokud jsem se s tímto výrazem někdy setkala, tak jedině ve filmu či v knihách, ale ten nic neříkající pojem mi jen tak proplul mojí hlavou. Nevěděla jsem, jak se tato nemoc projevuje a neuměla ji rozpoznat. Neznala jsem nikoho, kdo by s ní bojoval.
Když už je jednou člověk vtažen do dějů kolem něj, vždy hledá nějaké logické vysvětlení. Zprvu jsem jej také hledala, ale později už šla logika stranou. Z nedostatku spánku a nepřijímání potravy se stane, že vám prostě logicky a racionálně uvažovat nejde. Jste pohlceni světem, kde se jen dějí zvláštní věci jedna za druhou a vy nemáte tušení, jak z toho ven. Bráníte se všemu, co by vám mohlo ublížit. A návštěva psychiatrické nemocnice patří mezi veliká tabu, to mi věřte. "Já nejsem přeci blázen, jsem normální inteligentní holka!", říkáte si den co den, jenže to nemá s inteligencí vůbec nic společného. Nemoc je pomalá, podobná tomu, jako když chcete uvařit žábu. Pomalu ohříváte kotlík a žába vůbec nic nezpozoruje, dokud není uvařená. U mě začala nemoc pozvolna, až došla do extrému. Na začátku byla jen spousta shod náhod, se sebou nesouvisící, ale postupně do sebe zapadající . A tyto události ve mně paranoiu postupně probudily. Nejprve to byly jen náhody, ale ke konci jsem tyto náhody cíleně vyhledávala a můj mozek mi v tom velice rád pomáhal.
Je to jen kousek mého života. Jeden rok šílenství, vytržený z těch 32 let běžného žití. Je to jen příběh. Trochu upravený, abych chránila sebe i svoji rodinu. Nechci tu psát svoji autobiografii a přemýšlet nad tím, jestli by se mi to stejné stalo, i kdyby mi rodiče ve 13 letech koupili batikované povlečení, které jsem tak moc chtěla a nikdy neměla. Nechci tu na nikoho ukazovat prstem a říkat: "To ty za to můžeš!" - jsem už dospělá. A za to, jaká jsem byla, nebo jaký jsem člověk dnes, může milión malých detailů a událostí. Na takové úvahy je možná vhodnější klidné místo u psychoterapeuta, než-li kniha. Není to hledání chyb, je to snaha o zprostředkování toho, co se asi tak honí lidem hlavou, které přepadne tahle zákeřná nemoc.
Není to obžaloba, není to obhajoba ... je to jen pouhé svědectví.