Facebook je tvůj přítel * Lucie – květen 2016

Už pár minut jsem celá rozrušená ležela u syna v jeho pokoji. On pokojně spal a klidně oddychoval, nevšiml si nového nájemníka pod svojí peřinou. Chodbu osvětlovalo slabé světlo z ložnice. Dušan ještě nespí. Bylo mi jasné, že je také dost vykolejený z hádky, která se odehrála jen před malou chvilkou. Slzy mi pomalu usychaly na tváři. Vzala jsem do ruky mobil a podívala se na hodiny. 23:36. Nemohla jsem spát, nemohla jsem brečet, nemohla jsem dýchat. Hlasitě jsem oddechovala přes ucpaný nos. Otevřela jsem Facebook a sjela očima první příspěvek, který jakoby promlouval přímo ke mně:

Článek pod statusem jsem už nečetla. Vyhrkly mi znovu slzy do očí. Kdy se z nás dvou stali jen známí, kteří spolu bydlí? S mobilem teď trávíme stále více času, a když už spolu mluvíme, většinou se z rozhovoru stane jen další hádka. Scroluji mobilem na další status.

Mobil jemně zablikal. 

Když nemůžeš, přidej! Oslňovalo mě modré světlo a v hlavě se mi stále dokola opakovala tato věta. Rozhlédla jsem se po pokoji. Byť je útulný, cítila jsem se tu jako vetřelec. Nepatřičně. Syn stále poklidně oddychoval. Ve vedlejším pokoji už byla tma, i Dušan šel již spát. Vstala jsem a v koupelně si opláchla obličej studenou vodou. Vlasy stáhla gumičkou a svlékla se do spodního prádla. Potichu se vkradla do ložnice, lehce našlapovala, abych Dušana nevzbudila. Ze skříně jsem vytáhla legíny a tričko. Oblékla jsem se na chodbě, obula tenisky a k telefonu připojila sluchátka. Pustila jsem si soundtrack k filmu "Útěk do divočiny". Nenápadně jsem se vykradla z bytu, tiše zaklapla dveře a vyběhla do teplé, ale tmavé noci.
Letošní jaro bylo na běhání ideální. Dech se mi pomalu uklidňoval.
Hlavou mi běžela jeho slova: "Ty už vůbec nejsi taková, jako dřív. Mám pocit, jako bych žil s cizinkou. Co se to s tebou děje?" Přemýšlela jsem o nás, o synovi, o našem životě. Myslela jsem na bývalou práci, o všech těch zvláštních znameních, které poslední dobou vnímám. Jakoby mi snad osud chtěl naznačit, co je správné a co ne. Lampa na druhé straně silnice zablikala. Přeběhla jsem na její stranu.
Skoro jsem si ani nevšimla, že jsem uběhla osm kilometrů a ocitla se na druhé straně města. Soundtrack dohrál, začalo hrát jiné album.
V hlavě se mi jako ohraná deska znovu a znovu přehrávala naše hádka. Ze sluchátek se vinul Hozierův hlas, který zpíval: I'll tell you my sins, so you can sharpen your knife. Vyzpovídám se ze svých hříchů ...

Opět mi vyhrkly slzy do očí. Zastavila jsem se. Předklonila a brečela. Jako malé dítě jsem se zajíkala a nemohla popadnout dech.
Lampa nade mnou znovu zablikala. Asi začínám rozumět jejímu znamení. Jsem na správné cestě. Uklidnila jsem se a znovu se rozeběhla. Cesta zpět už ubíhala lépe. Hlava se mi vyčistila, dech se zklidnil a vzduch lehce štípal v nose. Ve dveří našeho bytu jsem opatrně otočila klíčem v zámku a tiše, abych nikoho nevzbudila, jsem jako ninja vklouzla do sprchy. Tělo mě příjemně bolelo a já se soustředila jen na tu bolest, kterou ze mě smývala teplá voda. Všechno špatné mizelo spolu s horkou vodou v odtoku vany. Šla jsem si znovu lehnout k synovi do pokoje, který se za tu dobu obrátil na druhý bok, a zkontrolovala Facebook.

Fotka běžícího koně mě lehce vyděsila. To přeci nemůže být náhoda! Co se to sakra děje?! Na odpověď jsem nemusela čekat dlouho.

Další status na sebe nenechal dlouho čekat. 

...

Ráno jsem vstala brzy. Syn byl ještě v říši snů, potichu jsem si odešla udělat kávu. Jako každé ráno jsem si stoupla na váhu, abych zkontrolovala stav. Ukázala mi číslo 67 kg.
Dobrý, tento týden jsem opět shodila kilo. Ještě dvě a budu spokojená. Asi si zase půjdu večer zaběhat, má to smysl, jsou vidět výsledky.
Dušan už byl také vzhůru. Seděl u stolu, usrkával kafe a nepřítomně se díval na jednu knihu.
Pozdravila jsem a zahleděla se na něj. Odtrhl oči od knihovny, odpověděl mi na pozdrav a znovu upřel zrak na tu samou knihu. Z řady přesně zarovnaných knih jedna jediná mírně vystupovala, narušovala souvislou řadu.
Neviditelné nestvůry od Chucka Palahňuka.
"Takže tohle si o mě myslíš?"
"O čem to zase mluvíš?"
Ukážu na knihu, kterou tak hypnotizuje.
"Jsem podle tebe nestvůra?"
"Ne, jen skrz ní koukám. Nebuď tak vztahovačná."

Z počítače se ozývá hudba. Zvláštní, ani jsem si nevšimla, že by mezitím Dušan spustil Spotify. Když jsem přišla do pokoje, nic nehrálo. Zaposlouchám se a ta slova na mě zapůsobila tak, jako by mi někdo dal facku.

"...Bol a bol a hádky každej den
kéž ty dlouhý řady prasáren
chvíle jako tahle vyvážej..."

Dál už text nevnímám, neposlouchám. Oba mlčky upíjíme svoji kávu, nedíváme se na sebe a čekáme, až se syn vzbudí. Hlavou mi prolítne, zda nemám prásknout dveřmi. Jakoby náhodou, aby se už konečně probudil a vysvobodil nás z tohodle tichého pekla.

Dušan odešel do práce, našeho malého dnes do školky odvádím já. V práci jsem dala před časem výpověď, už se to tam nedalo vydržet. Ještě dnes vidím ty jejich kradmé pohrdlivé pohledy a slyším útržky pomluv a krutý smích. Jsem ráda, že už tam nemusím.
Uklidila jsem nádobí od snídaně, kterou jsem ale nejedla. Dopila jsem kafe a zasedla ke svému laptopu.

Na Facebooku jsem shlédla první status.

Odběhla jsem do koupelny. Ze zrcadla na mě koukala cizí žena. Vypadala o dost starší, než skutečně jsem. Propadlé lícní kosti, černé kruhy pod očima. A vlasy jsem měla skutečně hrozné. Učesala jsem se, opláchla si obličej vlažnou vodu a nanesla tenkou vrstvu makeupu.

Světlo v koupelně jemně zablikalo. Jakoby mi výsledek schválilo. Byla jsem se sebou docela spokojená.

Odpoledne jsem šla vyzvednout malého do školky a cestou jsem se stavila v obchodě. Nakoupila jogurty, mlíko a pečivo. Každodenní drobnosti.
Chvilku jsem postávala u vín a přemýšlela, že bych si jedno koupila. Prohlížela jsem si jejich široký výběr. V tom do mě strčila nějaká paní.
"Pardón" omluvila se mi na půl huby a tlačila dál svůj vozík.
Měla tmavé vlasy, táhl z ní puch moči a v košíku jí cinkaly tři vína té nejlevnější značky.
Vzala jsem z regálu modrý portugal, dala jej do svého košíku a šla zaplatit.

...

Ve školce syn ještě spal. Zapomněla jsem totiž ráno domluvit, že si jej vyzvednu po obědě, a tak ho paní učitelka dala s ostatními spát. Čekala jsem v šatně a seděla na tom jejich malinkém botníku. Prohlížela jsem si obrázky na nástěnce a zastavila se u jednoho s podpisem syna. Byl tam domeček a u něj žena s hnědými vlasy a muž s plnovousem. Pravděpodobně jsem to měla být já a Dušan.
Cestou ze školky jsme si spolu povídaly o tom, co měli k obědu a jestli jedl. Nejedl. Zase.
"Já ti teda doma uvařím špagety," slíbila jsem mu, i když jsem tušila, že nedělám dobře. Takhle se jíst ve školce nikdy nenaučí." A mami, co je uvnitř počítače?" ptal se mě u dveří našeho bytu syn.
"Počkej chvilku, já jenom najdu klíče." Projíždím celou kabelka už po třetí, ale klíče nemůžu nikde najít.
"Tak co tam je?"
"Vydrž, musíme ještě k tátovi do práce, máma asi ztratila klíče."
"Tak jo, tak já se zeptám táty. Má táta v práci kladivo?"
"Asi jo, proč se ptáš?"
"Že bychom se tam zrovna podívali do vnitř toho počítače."
Začala jsem se hlasitě smát, poprvé po dlouhé době.
"Uvidíme, řekni to tátovi, až tam budeme," naváděla jsem syna ještě stále uprostřed smíchu.

...

Večer jsem si otevřela víno. Ani nevím jak, ale zmizelo ve mně celé během okamžiku. Dušan si četl v ložnici a já seděla v tichu obývacího pokoje.
Chvilku jsem se bezcílně potácela po bytě, do kuchyně a zase zpátky do obýváku, až jsem usedla ke svému notebooku a zapnula ho. Teprve napotřetí se mi podařilo zadat správné heslo, trochu se mi pletli prsty, oči špatně zaostřovaly.

Hned jsem si vzpomněla na tu ženskou, která do mě dnes strčila v obchodě. Najednou jsem si přišla jako ona, špinavá, hrozná, opilá kráva.

Už žádná královna, jak mi Dušan rád říkával. Byli jsme tři. Princ, král a královna. Všichni na jednom hradě. To náš byt je náš hrad. Naše pevnost. Kdy se ale z naší pohádky pomalu začal stávat horor od Kinga?
Objevil se další status, ale než jsem si jej stačila přečíst, vešel do pokoje Hugo s nějakým kusem papíru.
"Ty ještě nespíš?"
"Já jsem ti nakreslil obrázek."
Podal mi jej a já si ho prohlédla.
"Děkuji, jsi moc hodný. Je opravdu krásný, ale teď už upaluj do postýlky."
"Taky bys chtěla na hrad?"
"To víš, že chtěla, někdy na nějaký spolu pojedeme, ale teď už opravdu musíš jít spát."
Uložila jsem syna a vrátila se zpátky k internetu: 

Doprdele! Lekla jsem se a vzala obrázek, který mi před chvíli přinesl Hugo. Byla jsem na něm já, jak stojím u hradu. Rozhlédla jsem se vyplašeně okolo. 

"Jak je to sakra možné? Co to má kurva znamenat?!"
Chvilku nervózně pochoduji po pokoji a nakonec prudce zaklapnu notebook. Asi jsem toho moc vypila, radši si půjdu lehnout. Dnes už zase k nám do ložnice, k Dušanovi, který již spal.

Dlouho do noci civím do tmy. Sledují mě? Jsou to zprávy pro mě? Co s tím mám dělat? Co mám sakra dělat?"

 ← Zpět na obsah