Cesta * Lucie - srpen 2016
Ráno jsme vstali brzy. Hodně brzy na to, že je sobota. Byla jsem nevyspalá a unavená. Ale všechno jsem si to pamatovala. "Mlč! Dušan už něco tuší! Mlč nebo skončíš v blázinci!" Stoupla jsem automaticky na váhu a hlavou mi prolétlo, jak je zvláštní, že jsem si po celou tu dobu nevšimla, jak moc jsem zhubnula. Váha mi ukazovala 55 kg. Tolik jsem neměla, ani když jsem dospívala.
"Jupí, pojedeme na výlet," křepčí ve svém pokoji syn a balí si tašku. Chtěla jsem se zeptat, kam to vlastně jedeme a co si mám zabalit, ale něco mi říkalo, že čím méně toho namluvím, tím více budu v bezpečí. Raději jsem si v tichosti zabalila na dva dny. V pondělí jde Dušan do práce, takže se určitě zítra vrátíme.
Nasedli jsme do
auta a jen co jsme vyjeli a zamířili za město, projela kolem nás houkající
sanitka. S narůstajícím strachem jsem se podívala na mobil.
První, co jsem na displeji uviděla, byl článek o tom, jak jedna paní zabila
svého muže. Sanitka ji prý odvezla rovnou do psychiatrické nemocnice. Zastavilo
se srdce úlekem. A pak se zase rychle rozběhlo. Bylo mi těžce. Strach ovládal
moji mysl.
Co když to je další znamení? Znamení toho, že si mám dávat ještě větší pozor?
Co když to houkání sanitky znamená, že už si pro mě jedou?
"Seš vážně píča! Už ti fakt houká!",
nadává mi můj vlastní vnitřní hlas.
V tom se před nás natlačilo další auto, přibrzdilo a zpomalilo nás. Udělalo se
mi špatně. Mělo značku Renault a já jediné, co vidím, je tvar loga, který
nápadně připomíná to, co jsem si o sobě před chvíli pomyslela. I auto mi říká,
jak velká píča jsem. Bylo mi stále hůř a hůř. Celá jsem se klepala. Chtělo se
mi zvracet. A spát. Usnout a už se nikdy neprobudit.
Bylo zvláštní, že Dušan nic neříkal. Jen mlčel a upřeně se díval na silnici
před námi. Syn na zadním sedadle něco občas prohodil a většinou to byly věci,
na které jsem v tu chvíli zrovna myslela a ze kterých se mi udělalo špatně
ještě více. Například jsem přemýšlela o tom, že bych se ráda najedla, když v
tom se zezadu auta ozvalo:
"Mám hlad, kde se najíme?" To nemůžou
být náhody. Tolik náhod za sebou se nemůže dít! Co to vše má znamenat? Co se to
se mnou děje? Co se to děje se světem?
Dušan mu vždy pohotově odpověděl za mě a já mohla i nadále mlčet.
Takové nevinné řeči a přitom mě dostávaly do kolen. Znamení. Všude byla nějaká
znamení!
Když jsem v reklamních textech na billboardech četla jen některá slova,
získávaly podobu srozumitelných vět a sdělovaly mi jasné zprávy. O tom kdo
jsem, co tu dělám a čeho jsem se kdy dopustila.
Přestala jsem si uvědomovat, kde zrovna jsem. Že sedím v autě. V hlavě
se mi rozjela jedna velká noční můra. Oči hltaly nápisy na cedulích a názvy
vesnic. Bylo to prostě všude. Mlčela
jsem, ale hlava pořád jela. Cítila jsem se jako na tobogánu. Nevolnost se
střídala s morální kocovinou.
Hlavou mi
proběhla zděšená myšlenka: "Tohle se už nedá
vydržet, chtěla bych umřít!"
A pak jsem se zarazila. Tohle všechno nemůže být pravda. Tohle mi nikdo přeci
nemůže vědomě provádět. Nemůže to být pravda, to by přeci nikdo nevydržel. Tichým
hlasem jsem poprvé promluvila, z očí mi tekly slzy a hlas se mi chvěl.
Zachmuřené nebe mého rozumu se na chvíli vyjasnilo a já věděla, co musím
udělat:
"Chtěla bych do nemocnice, do Brna. Otoč to prosím."